Jsem poutníkem svého života a své cesty si volím sám. Vše Bohu náleží.

I am a traveller of my life and I choose my ways myself. All belongs to God.

středa 31. října 2012

Israel part 3

Masada.
Jedno z nejvýznamnějších míst židovské historie má velmi silnou atmosféru i dnes. Pevnost byla vystavěna na skalním útesu v Judské poušti původně králem Herodem Velikým v 1.st. př.n.l.
Během první židovské války proti Římanům Masadu obsadili židovští povstalci a používali ji jako svoji základnu, což samozřejmě vyprovokovalo protiútok. Římská legie po delším neúspěšném obléhání navršila na západní straně útesu rampu, po níž k pevnosti dopravila své válečné stroje a nakonec se s jejich pomocí podařilo hradby Masady prorazit.

V předvečer prolomení poslední obrany se Židé v pevnosti rozhodli, že raději zvolí smrt, než aby padli do rukou nepřítele. Muži shromáždili své rodiny, usmrtili své ženy a děti a lehli si k nim. Deset mužů bylo vylosováno, aby usmrtili tyto otce rodin, a z těchto deseti opět jeden vylosovaný podřízl svých devět druhů a sám se pak vrhl s hradeb dolů. Judaismus zapovídá sebevraždu, proto zvolili tohle řešení.
Při vykopávkách se nalezly keramické střepy se jmény, které sloužily při losování.
Když ráno vtrhli Římani do pevnosti, našli jen mrtvé, hromadu spálených zbraní a zásoby jídla i vody. Zbraně Židé zničili, aby je nepřátelé nemohli užívat, ale jídlo a vodu ponechali, aby bylo jasné, že  nezemřeli ze zoufalství, z vyhladovění, ale pro svoji hrdost.

Na Masadu se dnes dá vyjet lanovkou, ale to mi připadá skoro zbytečné se tam vydat. Mnohem silnější zážitek přináší vystoupat nahoru z pouště Hadí stezkou. Dopřála jsem si ho samozřejmě a podařilo se mi přestat vnímat turisty okolo a nechat na sebe působit místo, poušť, historii a hrdinství.

 
Judská poušť.
 
 
Při výstupu se vysušenému poutníkovi otevírají úchvatné výhledy.
 
 
 
 
Hadí stezka se klikatí, vyšli jsme od té velké skupiny palem v dálce, a vrchol je ještě nad námi.
 
 
 
 
Pohled z Masady na západ, odkud přitáhli Římani.
 
 
 
Římská rampa.
 
 
 
 
V některých místnostech jsou zachované zbytky pestré malby.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

sobota 27. října 2012

Israel part 2

Jerusalem
 
 
Starověké hradby.
 
The ancient walls.
 
 
 
 
 
 
Mešita Al-Aksá za Zdí nářků. Tato zeď je pozůstatkem Herodova chrámu, jediná autentická část, která zůstala stát po jeho zničení v roce 70 n.l.
 
The mosque Al-Aksá behind The Wall of Lamentation. This wall from Herod´s Cathedral is the only original part, which remained after destruction in 70 AD.
 
 
Takto Chrám vypadal podle představ archeologů.
 
 
Ruiny Chrámu.
 
Ruins of Cathedral.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

pátek 26. října 2012

Israel

Na začátku musím říct, že mě celá desetiletí nutkavě přitahuje všechno, co se Svatou zemí  souvisí. Judaismus, bohatá, dramatická a hrdinská historie, šílenství holocaustu, složitý vznik státu Israel, budování kvetoucích kibutzů v poušti, války o přežití, fascinující kultura ....
Přála jsem si podívat se tam, ale z různých důvodů jsem moc nevěřila tomu, že se mi to někdy splní, a ještě týden před odletem mi celý výlet připadal trochu neskutečný. Jsem to opravdu já, kdo poletí na Blízký Východ ?
Byla jsem to opravdu já, kdo chodil po stopách proroků a po místech dávných i nedávných bitev, po svatých místech judaismu, křesťanství i islámu ? Ach ano. Těžce se mi vracelo zpátky a zdaleka tu ještě nejsem celá. A od druhého dne vím, že udělám všechno pro to, abych se do Israele mohla vracet.

Foreigner friends, please, use the translator. Thank you.

 
 
 
V Jeruzalémě platí nařízení, že se smí stavět jen z místního kamene, který má krémovou až okrovou barvu. Ve slunci celé město zlatě září.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
První silné dojmy vás zavalí hned na Ben Gurionově letišti v Tel Avivu : horko, světlo, barvy, lidé se bouřlivě vítají, křičí, všechno je ale přehledné, dokonale popsané, čisté a přátelské.
 
Israel. Konečně.