Lidé z Prázdného domu. The People From The Empty House.

Kromě jiného jsme z Prázdného domu ( http://onthefoxroad.blogspot.com/2011/10/prazdny-dum-empty-house.html ) vynesli i spoustu starých fotografií. Jsou krásné. Neznám všechny tváře na nich, ale to nevadí. Znovu a znovu prohlížím všechny detaily, které zůstaly i po desítkách let dokonale prokreslené, a obdivuju šikovnost starých fotografů. Bude za sto let něco vidět na našich fotkách ? A bude to vůbec někoho zajímat ?

We have many old pictures from the Empty House ( http://onthefoxroad.blogspot.com/2011/10/prazdny-dum-empty-house.html ). They are so beautiful. I don´t know all faces, never mind. I am browsing all  perfect details again and again. What will stay on our pics after hundred years ? And will it be interesting for somebody ?

Podzim jen tak. The Autumnal Pictures.

Co jsem podzimem nastřádala.

Prázdný dům. The Empty House.

Poslední obyvatelka, téměř stoletá, zemřela před rokem. Dům stál, trošičku chátral a čekal. Až zachráníme jeho poklady, až se odhodláme vyhodit krámy, přendavané z piety z místa na místo, až k němu pustíme cizí lidi.
Byl to dost důležitý kousek mého dětství.

The very last resident passed away one year ago. The house remained standing and waited for our decision .... to leave him.
It was significant part of my childhood.

Děkuju za všechno.

Thanks.

Křehké setkání. Delicate Meeting.

Prudká rána do okna, mihnutí křídla a já jsem mazala na terasu. Byla jsem tam dřív než kocour, ale jen o peříčko. Krásný barevný strakapoud se skoro nemohl pohnout a nechal se vzít do ruky, jen srdce mu rychle bouchalo.
Mezi vyhrožováním kocourovi a psovi jsem ho prohlídla a nenašla jsem žádné viditelné zranění. Tlukot srdce se rychle utišoval, myslela jsem si, že přeci jen má něco rozbitého uvnitř a že umírá, ale on mi prostě v té dlani usnul.
Tak jsem seděla, spícího strakapouda v ruce, a měla jsem velkou radost. Ze setkání s tak jinou bytostí, z jeho krásy i z toho, jak u mě nabírá sílu, aby mohl zase letět. Taky jsem původně měla být dnes v práci, a to bych večer našla jen zbytky kocourova oběda.
Asi po půlhodině se probral a silným hlasem vykřikl, chvilku mi na dlani přešlapoval a byl pryč.

The spotted woodpecker knocked out himself by my window. I was faster than tomcat :)
Woodpecker slept about thirty minutes in my hand ... and then .... flew away. Thanks for that meeting.

Prasátko. Piglet.

Můj Matouš od někoho dostal krásný dřevěný šuplíčkovník. V šuplíčkách  byla spousta starého šití ! Synek si naštěstí vzpomněl na svoji šílenou maminku, a tak místo ve smetí skončily ty drobnosti u mě.

Ještě jsem všechno neroztřídila, zatím vytahuju, na čem mi oko ulpí.
Perleťové, skleněné a kožené knoflíky. Háčky tak jemné, že se hodí snad na pavučiny. Patentky, jehly, všechno ve starých obalech.

My son Matouš gave me the old trifles for sewing. Pearly, glass and leather buttons. So small crochet hooks. Needles, snap fasteners, all in the pretty old packets.

 V sáčku od vanilinu ( tenkrát schovávali všechno, co se mohlo ještě použít, skoro jako já ) jsem našla tři dřevěné malované knoflíky.

There was three wooden, hand-painted  buttons in "Vanillinzucker".
.

A nakonec to nejlepší : prťavé skleněné prasátko :)

And the best one at last : the smallest glass piglet :)